Osobní stanovisko ve věci odvolání P. Jiřího Veselého

3. duben 2016

Jelikož jsem v mém líčení sledu událostí v kauze "Jura" uvedl, že mě někteří litomyšlští občané viděli - nebo stále vidí - jako jednoho z hlavních aktérů celého případu, považuji za nutné se k tomuto tvrzení vyjádřit. Poslední dobou jsem rovněž zaznamenal mnoho otázek na můj osobní názor. Padaly nejen od litomyšlských věřících, ale i od lidí zvenčí. Chci proto také poskytnout vlastní pohled na celou věc, aniž je mým cílem - a to bych rád zdůraznil a podtrhl - kohokoli soudit.

Středopopeleční liturgie, slavená P. Veselým, vzbudila evidentně veliké emoce. Po této mši byla zaslána již zmiňovaná stížnost na Jiřího Veselého na královéhradecké biskupství a 1. března byl Jiří Veselý odvolán dopisem psaným pomocným biskupem královéhradeckým Josefem Kajnekem. Na tomto místě považuji za nezbytné sdělit, že já jsem pisatelem stížnosti nebyl, neboť, jak jsem již několikrát jasně řekl, se sám považuji za poměrně morálního člověka a jednání autora stížnosti, který ji nepochybně zaslal, aniž by upozornil naše kněží, by bylo pod mou úroveň. Nastal tak scénář, kterého jsem se už dlouho předtím obával a tyto obavy jsem sdělil několika lidem, mezi nimi i P. Veselému, jemuž jsem nadto vyjádřil prostřednictvím e-mailu svůj negativní názor na liturgii Popeleční středy krátce po jejím proběhnutí. Skutečnost, že bych měl o ekumenické praxi v Litomyšli hovořit také (a především) s farářem P. Františkem Benešem, jsem si uvědomoval. Jeho zdravotní stav však nebyl dobrý, od konce listopadu byl střídavě hospitalizován a já jsem tedy rozhovor s ním - jenž jsem již dlouho plánoval - z ohleduplnosti neustále odkládal. Nakonec k němu došlo až "s křížkem po funuse" na Bílou sobotu 26. února, kdy jsem otce Františka navštívil v Brně v onkologickém ústavu na Žlutém kopci. Vyjádřil jsem mu vědomí mého selhání v tomto ohledu a omluvu za odkládání našeho rozhovoru v této záležitosti.

Dále jsem ve svém minulém článku zmínil, že mně je vyčítán můj příspěvek do litomyšlské Lilie z ledna 2016, kde kritizuji ekumenickou praxi v našem městě. Možnost, že mé zamyšlení dodalo odvahu budoucímu pisateli stížnosti na P. Veselého, není vhodné zcela zavrhnout. Já však - ať už to bude znít jakkoli - v této věci rezolutně odmítám přijmout jakoukoli zodpovědnost, protože to by nás odvedlo od samé podstaty věci - stížnost na Jiřího Veselého nebyla jistě napsána především kvůli tomu, že si její pisatel přečetl můj článek v Lilii, nýbrž v přímé návaznosti za liturgické excesy, kterých se odvolaný kněz během mše na Popeleční středu dopustil. To považuji za naprosto klíčovou tezi.

Po tom, co bylo Jiřímu Veselému dopisem zakázáno kněžsky působit na území diecéze, strhla se vlna odporu knězových zastánců. Dne 9. března poslali diecéznímu biskupovi Janu Vokálovi dopis, v němž vyjadřují své znepokojení nad situací. Nesouhlasí v něm se způsobem a důvodem odvolání P. Veselého a žádají biskupa, aby osobně přijel do Litomyšle a své postoje vysvětlil: "Prosíme Vás tímto a žádáme, abyste v této výjimečné situaci, kdy nám chybí naši duchovní, věnoval tomuto svoji pozornost a čas, a nám litomyšlským farníkům přijel celou situaci osobně konkrétně vysvětlit."

Biskup Jan prokázal nesmírnou chápavost a vůli k dialogu, neboť v důsledku dopisu inicioval již zmíněnou schůzku na litomyšlské faře, která se konala 20 března, na Květnou neděli, a které se účastnili diecézní biskup Jan Vokál, pomocný biskup Josef Kajnek, provinciál řádu saleziánů Dona Bosca Petr Vaculík, někteří zainteresovaní farníci a přizván byl rovněž P. Jiří Štorek, v té době jediný fungující kněz farnosti (P. Beneš byl tou dobou opět v nemocnici). K dopisu můžu za sebe říci následující:

1. Pisatelé dopisu biskupovi Janovi mají bezesporu pravdu v tom, že okamžité odvolání P. Veselého bylo velmi razantním krokem (i já se domnívám, že možná až zbytečně razantním), obzvláště několik týdnů před Velikonocemi, avšak je zapotřebí připomenout, že takový krok je plně v souladu s kanonickým právem.
   
2. Pisatelé dále uvádějí, že jim nepřijde biskupův důvod k odvolání P. Veselého dostačující. Spíše řečnickou otázkou se proto ptám, zda je na laicích, a to s minimálním teologickým vzděláním, aby posuzovali závažnost knězových přestupků a polemizovali s nejvyšší církevní autoritou naší diecéze o správnosti jeho konání a úsudku.
   

Postupem času se k důvodům nespokojenosti některých litomyšlských farníků přidalo tvrzení Jiřího Veselého, že byl odvolán bez jakéhokoliv předchozího upozornění či napomenutí. Tento výrok se ostatně objevil i v již zmíněném odvolacím dopise P. Veselého. Já sám si však živě vzpomínám, že mně osobně Jiří Veselý o jakémsi napomenutí, které došlo na faru, asi před čtvrt rokem říkal. Na to si ovšem on sám nepamatuje, později mi sdělil, že nějaké psaní snad došlo faráři Benešovi, který se o něm jenom mezi řečí zmínil. Na Bílou sobotu 26. března mně farář Beneš osobně sdělil, že on si není vědom žádného takové dopisu, kterým by měl být kdokoli z kněží upozorněn nebo napomenut. V tomto klíčovém bodě tedy nacházíme dosud zásadní rozpor.

V době posledního víkendu před Velikonocemi se také srdce některých mladých litomyšlských farníků rozhořela pro "boj za ospravedlnění" P. Veselého. Tento kněz vždy silně působil na mladé. V pátek 18. března navštívil Jiří Veselý společenství mládeže, kde podle mých informací velice sugestivně vylíčil svou aktuální situaci. Byl nato obeznámen s tím, že Litomyšlská schola, která následující den doprovázela mši na diecézním setkání mládeže v Hradci králové, má v plánu zeptat se biskupa Jana na jeho postoj a požádat jej o vysvětlení (a přesně tak následující den učinila). Mimoto se vzedmula mládežnická iniciativa, v jejímž rámci měli mladí farníci shromažďovat své názory na P. Veselého. Ty pak měly být sesumarizovány a zaslány diecéznímu biskupovi. Ani jedné z uvedených mládežnických iniciativ jsem se neúčastnil, byť jsem byl žádán. Jsem totiž přesvědčen, že mé místo v církvi je jinde. Nespočívá v tom, aby se mi diecézní biskup, nejvyšší duchovní autorita diecéze, zodpovídal ze svého jednání. Takové pojetí katolické církve mi přijde nesmírně falešné a cizí.

Co mě ale na věci trápí úplně nejvíc, je postoj samotného odvolaného kněze P. Jiřího Veselého. Ten, ač kdysi slíbil poslušnost biskupovi a vyjádřil tak pokoru tolik nutnou a žádoucí pro vznešené povolání kněze a pro zabezpečení stability církve svaté, šířil své značně subjektivní a zkreslující vidění věci, které někteří stále považují za relevantní. Situaci se dle mého názoru nesnažil uklidnit, ale přímo naopak vířil vody ještě více, nej již rozvířeny byly. Ať už jde o jím podporovanou návštěvu Litomyšlské scholy u biskupa Jana nebo o jeho neustálé přispívání na farní stránky v době velikonočních svátků, tím vším burcoval litomyšlskou společnost. Své přestupky proti katolické věrouce a z ní vycházejícího kanonického práva, zejména pak kán. 908 a příslušným odstavcům instrukce Redemtionis sacramentum, nepřipustil.

A nakonec zde máme dopis, jímž se Jiří Veselý odvolával k biskupům a svému provinciálovi. Na mě osobně působí dotčený text (úryvek z něj byl již mnohokrát citován, mj. v mém předchozím článku) asi takto: "Já nic, to všechno František Beneš se svým jáhnem Karlem Dvořákem". Podle vyjádření P. Veselého bylo jeho povinností napsat vše tak, jak napsal, a to na základě konzultace s odborníkem na církevní právo. Myslet si o tom může každý, co chce. Jak se ale do odvolacího dopisu dostal jáhen Karel Dvořák, který byl nadto od samého počátku proti "nepředpisové" míře ekumeny, zůstává pro mne asi navždy neobjasněnou záhadou, navzdory opakovaným dotazům na P. Veselého. 

Závěrem se pokusím své názory přehledně zformulovat do několika tezí:

1. Liturgie Popeleční středy nerespektovala všeobecně platné a uznané zásady pro ekumenické slavení a byla vedena v rozporu s katolickou věroukou ve smyslu kán. 908 CIC (kodexu kanonického práva) a z něj vycházející instrukce Kongregace pro bohoslužbu a svátosti "Redemtionis Sacramentum" (zejm. odst. 172, písm. c).
   
2. Zaslání stížnosti na P. Veselého bylo politováníhodným činem, obzvláště vezmeme-li v potaz, že saleziáni by tak jako tak v létě farnost opustili. Zejména pokud autor stížnosti nejprve se svým úmyslem nekonfrontoval faráře Beneše nebo farního vikáře Veselého, považuji tento čin za tím nešťastnější.
   
3. Krok biskupů - zákaz kněžského působení Jiřímu Veselému ze dne na den - se mně jeví jako zbytečně tvrdý a nepopiratelným faktem je, že způsobil četné komplikace o velikonočních svátcích.
4. Zarážející je reakce odvolaného kněze, v níž postrádám jakýkoli náznak pokory nebo vůli uklidnit pobouřené farníky. Jeho hájení se tvrzením, že jen respektoval "zavedenou praxi soužití a sdílení" s jistými odkazy na P. Františka Beneše, považuji za absolutně nemorální a nekolegiální.
   

Vítek Večeře