Novoroční zamyšlení nejen nad litomyšlskou ekumenou

29. březen 2016 (publikováno v lednovém čísle litomyšlské Lilie)

Osmého prosince loňského roku uplynulo na den přesně 50 let od chvíle, kdy svatý otec Pavel VI. slavnostně zakončil poslední zasedání II. vatikánského koncilu, svolaného papežem Janem XXIII., známým nejen svým smyslem pro humor, ale rovněž svým ekumenickým smýšlením. Ekumenismus byl ostatně jedním z nosných témat koncilních jednání. A byl to právě II. vatikánský koncil, který v tomto ohledu otevřel srdce svaté římské církve a utvořil předpoklady pro mezicírkevní dialog.

A kam se za těch padesát let ekuména dostala? Jak kde. V Polsku na bod mrazu, naopak ve Švýcarsku dospěla situace tak daleko, že není výjimkou, když za římskokatolického kněze zaskakuje na mši kněz starokatolík. Kde stojí Česká republika? Asi někde uprostřed. Čeští katolíci nejsou zpravidla ani radikální konzervativci, ani radikální liberálové. Pokud jde o situaci, ve které se nachází ekuména litomyšlská, nezbývá mi říci než v nadprůměrné. Jak ale významu tohoto slova v místním kontextu porozumět? V Litomyšli nalézáme mimořádnou vůli místních duchovních ke vzájemné spolupráci, k ekumenickým akcím a ke společnému dialogu. Vzpomeňme kupříkladu společné půlnoční mše, ekumenickou bohoslužbu k výročí upálení Jana Husa nebo společné vkročení do doby adventní 29. 11. 2015. Z mého pohledu jsou motorem tohoto "nadprůměrně ekumenického" směřování zejména před rokem příchozí kazatel Církve bratrské Daniel Kvasnička, neméně farář Církve československé husitské Štěpán Klásek, ale i otevřený římskokatolický vikář František Beneš nebo kaplan Jiří "Jura" Veselý. Je třeba si ale připomenout, že i ekumenismus naráží na své mantinely, které nejsou vztyčeny náhodně, naopak mají svůj hluboký smysl. Právě tyto hranice, mající význam obzvlášť z pohledu katolického, nejenže by překonávány být neměly, ale dokonce ani překonávány být nesmějí, a to i v zájmu zachování klidu uvnitř jednotlivých církví. Smyslem ekumenismu totiž není bezhlavě popírat vzájemné odlišnosti křesťanských církví. Jejím smyslem je, aby se křesťané bez ohledu na vyznání scházeli k přátelským debatám, aby se společně modlili a připomínali si, že jeden není horší než druhý jen proto, že náleží do jiné křesťanské denominace. Při tom všem je však zcela nezbytné plně si uvědomovat a respektovat vzájemné odlišnosti, ať už věroučné, či disciplinární.

Mým - a věřím, že nejen mým - vroucným přáním je, aby se nám všem, litomyšlským křesťanům, dařilo po celý nový rok s rozumem a citem naplňovat bohaté poselství ekumenismu.

Vítek Večeře